Aplikační oblasti

Lékařství

Motivační rozhovory nacházejí v oblasti medicíny nesmírně široké pole využití. Společné je, že jde o oblasti, kde je důležitá aktivní a obvykle dlouhodobější spolupráce pacientů. Významné místo mají mimo jiné v léčbě diabetu, obezity, kardiovaskulárních a dalších civilizačních chorob, léčbě poruch příjmu potravy, závislostí a obecně v psychiatrii, usnadnit mohou práci praktickým lékařům a pediatrům (třeba komunikaci s rodiči), aktuální je téma pandemie koronaviru – prevence nákazy, bezpečné chování, očkování, trasování atd.

V tomto oddíle naleznete aktuálně ke stažení tři články o využití motivačních rozhovorů v oblasti medicíny. Jednak článek o tom, jak hovořit s lidmi, kteří váhají, zda se nechat očkovat proti COVID-19, kapitolu z knihy „Duševní zdraví a životní styl“ o zvyšování adherence k užívání léků a kapitolu Motivační rozhovory v léčbě poruch příjmu potravy z knihy „Anorexie, bulimie a psychogenní přejídání“.

Komunikace s pacienty, kteří váhají s očkováním proti Covid-19: jak může pomoci metoda motivačních rozhovorů

(celý článek ke stažení zde)

Jan Soukup

Tento článek je určen pro zdravotníky, kteří buď sami provádějí očkování proti koronaviru, nebo se o očkování s pacienty baví. Popisovaný postup vychází z metody motivačních rozhovorů (Miller, Rollnick, 2013; Soukup, 2020) a je využitelný zvláště s váhajícími pacienty, v situacích, kde nestačí zřetelné doporučení očkování a stanovení termínu (Gagneur 2018, 2020). Je vhodný jak pro krátkou intervenci (několik minut) tak i má-li zdravotník na pacienta času více. To podstatné z popsaného přístupu lze použít i v komunikaci mezi zdravotníky navzájem (vrchní sestra – sestra, lékař – sestra), v rozhovorech s pacienty obecně, a s ohledem na současnou situaci třeba i v komunikaci s veřejností (hygienici při trasování nakažených, při plánování osvětových a preventivních kampaní aj.).

Adherence a motivace

(celý článek ke stažení zde)

Jan Soukup, Michal Raszka

Motto: Nemyslete na to, co chcete říci pacientům, ale na to, co oni mohou říci vám.

Adherence k léčbě je charakterizována jako míra shody mezi chováním pacienta, zahrnujícím braní doporučených léků a přijetí dalších zdravotních opatření, a doporučeními lékaře. Výzkumy se shodují na tom, že nedostatečná adherence stojí za zvýšenou morbiditou, mortalitou a celkovým zvýšením nákladů na léčbu zejména u chronických onemocnění jako diabetes, hypertenze, v psychiatrii schizofrenie, bipolární afektivní porucha či periodická depresivní porucha. Adherenci je možné vidět i jako ukazatel celkově odpovědného chování ke zdraví; např. Simpson a kol. (2006) ve své metaanalýze uvádějí, že dobrá adherence k prospěšné aktivní léčbě snížila mortalitu stejně jako dobrá adherence k placebu. Hlavním efektem snah o zvýšení adherence tedy není jen to, že pacient začne správně užívat léky (to je jen jeden z projevů), ale změna jeho celkového postoje a přístupu – k sobě, ke svému zdraví, k onemocnění, k léčbě a zdravotní péči. Příčin non-adherence, stejně tak jako důvodů adherence, je mnoho a nelze předem vše a u každého pacienta ošetřit; navíc se v průběhu léčby mohou měnit.  Jinými slovy, lékař nemůže zajistit, že pacient léky bude brát; může sledovat kvalitu adherence a vytvářet podmínky umožňující její zvyšování (Vytřísalová, 2009). Tato kapitola je zaměřena na téma práce s vnitřní motivací, nemá za cíl podat přehled konkrétních postupů, jak řešit jednotlivé situace (např. jaké druhy medikace volit), ani zkoumat další způsoby motivace (odměny/incentiva, kontroly, různé formy nátlaku aj.), které také mohou být za určitých okolností účinné, byť obvykle ne dlouhodobě.

Motivační rozhovory v léčbě poruch příjmu potravy

(celý článek ke stažení zde)

Jan Soukup

„If one is truly to succeed in leading a person to a specific place, one must first and foremost take care to find him where he is and begin there.“ (Soren Kierkegaard)

Úspěch léčby i prevence poruch příjmu potravy spočívá v tom, jak se pacientkám daří uskutečňovat ve svém životě žádoucí změny a jaká činí rozhodnutí. Většina těchto rozhodnutí a změn není pod kontrolou zdravotníka ani blízkých osob a většinou je nelze ani vynutit, případně takovýto přístup nemá dlouhodobý efekt. Základní otázkou je tedy motivace pacientek a důležitou dovedností zdravotníka je vést rozhovor tak, aby posílil jejich motivaci a pomohl jim ke změně. Je dobré si uvědomit, že většina veškeré komunikace s pacientkami má za cíl motivovat – ovlivnit prožívání, postoje, rozhodování a chování jak v krátkodobém, tak v dlouhodobějším horizontu; ne všechny přístupy jsou ale účinné. Prosby, přesvědčování, kontrola a nátlak často vedou k podvádění nebo k pouze formální spolupráci, kdy se pacientky snaží „vyjíst“ z nemocnice (Treasure a Schmidt, 2008). Motivační rozhovory (motivational interviewing) (Miller a Rollnick, 2013; Soukup, 2014) jsou způsobem, jak vést rozhovor zaměřený na hledání a posilování vnitřní motivace ke změně, na podporu při rozhodování, při uskutečňování a udržování změny. Jak dále uvidíme, jsou užitečné i při řešení běžně se vyskytujících obtíží v léčbě, jako je ambivalence, narušení vztahu a spolupráce, nedůvěra ve smysl a účinnost léčby (Constantino et al., 2009). Z pohledu motivačních rozhovorů motivace není něco, s čím pacientka do léčby musí přijít, a odpor k léčbě nemusí být důvodem k jejímu ukončení; naopak, motivaci lze ovlivnit a její posilování je součástí práce zdravotníka (Arkowitz et al., 2008). V této kapitole se nejprve podíváme na poznatky, které je při práci s motivací vhodné zohlednit, další část této kapitoly se věnuje přímo motivačním rozhovorům – základním vztahovým předpokladům, technikám, strategiím, způsobu poskytování rad a informací a také struktuře rozhovoru. V závěru uvedeme možnosti využití motivačních rozhovorů a specifika při práci s pacientkami s mentální anorexií.

info@motivacnirozhovory.cz